PRVNÍ DOJMY Z AUSTRÁLIE
Několik postřehů českého
učitele v Adelaide
Uplynulydva měsíce mého působení v české škole v Adelaide. Rád
bych se podělil s krajany o své dojmy jak z této země, tak
z výuky na Coglin Street.
Učitelování v zemi tak odlišné od České republiky má svůj půvab i
úskalí. Na to jsem byl trochu připraven díky svému tříletému lektorskému
působení v Pekingu, ale každé působiště je samozřejmě jiné a vyžaduje od
učitele specifický přístup.
Byl jsem hned po příletu informován, že česká a slovenská komunita
v Adelaide není tak početná jako třeba v Melbourne nebo
v Sydney, ale pyšní se tím, že její Československý klub je nejstarší ze
všech podobných institucí v celé Austrálii. Naši krajané zde obsáhnou
všechny věkové skupiny, od 1,5 letých dětí až po 80letého, stále ještě nesmírně
činorodého osmdesátníka Karla Řehořka, bývalého loutkoherce a nynějšího správce
klubové knihovny.
Součástí klubu je škola pro české, resp. čechoaustralské děti. Na tom, že
se z původního literárního kroužku změnila od roku 2014 již skutečné
výukové místo, má zásluhu paní Alžběta Tichoňová, která zde řediteluje.
Nejprve první postřehy ze školy. Značné nároky klade na učitele pestrá věková
a jazyková rozrůzněnost dětí. V Austrálii začíná povinná školní docházka
již v pěti letech, ale řada rodičů žádá o odklad. Český učitel tak musí
sdružit do jedné skupiny – těch nejmenších – předškoláky od věku 3 do 6 let,
což samozřejmě činí značné nároky na práci v hodinách. Druhá skupina,
odpovídající zhruba české 1. třídě, zahrnuje děti ve věku 5 až 6 let.
Třetí, nejpokročilejší z hlediska učebních předpokladů, navštěvují děti od
7 do 9 let.
Věkový rozdíl žáků jednotlivých skupin však není největší výzvou, jíž
učitel čelí. Daleko svízelnější překážku představuje skutečnost, že v každé
skupině se scházejí děti s naprosto různou vstupní úrovní jazykové
kompetence: od těch, které česky vůbec nemluví a rozumějí jen málo, přes ty,
které česky sice jakž takž rozumějí, ale rovněž nemluví až po děti, jež se
vyjadřují plynnou češtinou.
S ohledem na rozdíly v jazykové úrovni dětí i na různé poměry
v rodinách (oba rodiče Češi – jeden rodič Čech, jeden Australan;
dlouhodobější usedlíci – čerstvě přibyvší rodiny)jsem uspořádal hodinovou
přednášku na téma „bilingvnost“, při níž jsem se mj. pokusil poradit
českým maminkám, jak postupovat, aby si ty děti, které česky nemluví, naši
mateřštinu postupně aktivně osvojili. Jsem velmi rád, že se přednáška setkala s kladným
ohlasem a že byl vznesen požadavek, aby byla prezentována v angličtině na
několika adelaidských základních školách – věřím, že se bude hodit i Nečechům,
protože smíšených manželství všech národností je v této zemi opravdu
hodně.
Český učitel v Austrálii se musí také připravit na poněkud uvolněnou
kázeň dětí – tedy poměřováno českými zvyklostmi. I na to jsem byl připraven,
třebaže realita je vždy trochu jiná než představy. Děti jsou zjevně zvyklé
z australských škol na to, že je při vyrušování učitel neusměrní, občas se
nekoncentrují na zadaný úkol. Pokouším se velmi taktně, ale důsledně vést děti k tomu,
že když je škola, musejí být nastolena alespoň základní pravidla hry a výuka by
neměla být narušována větší nekázní. Děkuji českým rodičům za to, že mne
v této snaze podporují – vědí jistě, že je to jen ku prospěchu rychlejšího
pokroku dětí.
Při nácviku čtení postupuji v české škole v Adelaide genetickou
metodou, stejně jako kolegové australští. Ta se, na rozdíl od písma ComeniaScript,
i v Česku plně osvědčuje. Pokud jde o psaní, jsem na základě svých zkušeností i
výsledků nejnovějších výzkumů přesvědčen, že nácvik spojitého písma podstatně
více rozvíjí psychomotoriku malých žáků a vede je k větší koncentraci.
Kapitolou samou pro sebe je pak způsob, jakým děti drží psací náčiní. Viděl
jsem (a to i náhodně v jednom pořadu australské televize) držení á la
kolek i sekyra, u samé tuhy i uprostřed tužky, šikmo i kolmo k papíru;
viděl jsem též obličeje pisatelů nalepené až na sešit. I zde bych chtěl
poprosit rodiče o podporu v mém úsilí naučit děti základním návykům
v této oblasti, jež se plně osvědčují v celé západní Evropě.
Celkově je ovšem práce zdejšího českého učitele nesmírně zajímavá. Je to krásná
výzva; řada dětí udělala již po měsíci a půl výuky viditelné pokroky jak
v čtení, tak i psaní; některé dosud unilingvní děti se již nesměle pokoušejí
o první česká slova či jednoduché věty. Velmi povzbuzující je pozitivní ohlas
maminek (ve dvou případech i českých tatínků) na dosud odvedenou práci. Lze
věřit, že po završení celého školního roku bude spokojenost všech ještě větší.
V minulých letech byla práce českých učitelů a učitelek
v Austrálii pojata tak, že trávili tři měsíce v Perthu, pak se
přesunuli do Adelaide a konečně působili několik týdnů i u krajanů na Novém
Zélandě. To rozhodně nebylo optimální ani pro učitele, ani pro děti. Nešlo dost
dobře zavést koncepční, dlouhodobější plán výuky; stěhování a seznamování se
s jiným prostředím kladlo na učitele značné nároky;přenášení způsobu práce
v jednom městě do města jiného nedělalo úplně dobrotu. Proto je třeba
velmi přivítat rozhodnutí Ministerstva zahraničí a školství, aby český učitel
působil po většinu školního roku na jednom místě, jen s kratším, asi
čtrnáctidenním „odskokem“ na Nový Zéland v červenci, v době
dvoutýdenních australských prázdnin.
Je jistě pochopitelné, že i při značném časovém a pracovním vytížení se
český učitel také rád seznámí s reáliemi, přírodou a zvyklostmi země,
v níž dlouhodobě působí – navíc v zemi pro Čecha tak přitažlivou
svojí exotikou. Zde bych rád vyzdvihlobětavostředitelky Bětky, která pro mne zorganizovala
řadu výletů do centra města i do širokého okolí, včetně tolik kýžené návštěvy
přírodních parků s klokany, koalami, wombaty a dalšími zástupci zdejší
podivuhodné přírody. Eukalyptové háje mne překvapily mentolovou vůni, nádherně
modré moře zlákalo ke koupeli ještě v dubnu a mořské plody chutnají
báječně.
V Hahndorfu jsem si chtěl oprášit němčinu, ale už jí tam prý skoro
nikdo nemluví – zato na nedaleké farmě jsem viděl své první ryze australské
klokany, emu a ostriche. Navštívil jsem i zajímavý festival středověku
v Gumeracha, projel se s Jirkou Švehlákem na kole k ústí řeky
Torrens, prošel si městské centrum a navštívil ZOO. Opravdu bohatý a velmi
hezký program.
Jediné, s čím jsem se musel srovnávat hodně dlouho, je „keep-left-driving“.
Zrcadlově převrácený obraz vozovky v mozku je opravdu chuťovka. Každou
vteřinu jízdy jsem si říkal – dámy prominou – drž se vlevo, vole, vlevo! Ale
kde je vlevo, když odbočujte do šestiproudé highway?? A když jsem zvládl i
tohle, přišel další malér. Vždycky jsem si myslel, že tak jako Praha nemůže být
rozkopané žádné jiné město na světě. Hluboký omyl: může – Adelaide! A ke všemu tomu
vrtání a kopání se svádí doprava do nečekaných pruhů, objevují se ze dne na den
zákazy vjezdu, kde předtím nebyly… Jednou jsem zakufroval z Grange Rd. –
South Rd.Junction až do Dudley Parku, protože odbočku na TorrensRd.jsem přes
staveniště neviděl. Naivně jsem se zeptal na cestu nějakých Indů. Ačkoli jsem
vystudoval angličtinu na Karlově univerzitě, pochopil jsem, že snad (!) hovoří
tímto jazykem, jen podle předložek a spojek.
Ale zase chvíli pozitivně, protože pozitivně tu jasně dominují: Nádherná je
v Austrálii noční obloha. Znal jsem ji sice už z pobytu na Tahiti,
ale teprve tady jsem si ujasnil, že nad hlavou nám planou vlastně dva Jižní
kříže – a ten nepravý je přitom větší! Teprve Jirka Švehlák mě zorientoval
pomocí „pointers“. Velkým překvapením pro mne bylo, když měsíc ve tvaru céčka
postupně dorůstal, místo aby couval. I zrobil jsem si z papíru půlměsíc,
zavěsil ho v pokoji na lustr a podíval se na něj ze strany C. Pak jsem
obešel pokoj na jižní polokouli – a ejhle: vidím D. No a protože měsíc si
samozřejmě dorůstá či couvá bez ohledu na protinožce, bylo rázem jasno. Venuše
září daleko jasněji než na severu, ale nádherný Orion, který je vidět na obou
polokoulích, mně každou noc připomíná domov.
Na závěr bych rád znovu poděkoval Vám všem, kteří jste se mne zde ujali a
opravdu úžasně mně pomáháte při adaptaci na nové prostředí. Paní Bětce, Sylvě,
Jirkovi, paní Janovské (díky jejíž vyhřívané dece spím v teple) a rodičům
za neobyčejně přátelský a vstřícný přístup. Budu dělat vše, co je v mých
silách, abych to splácel smysluplnou prací se svými žáčky a žáky.
Srdečně
